Pračka
Praní prádla patřilo po dlouhá staletí mezi nejnamáhavější práce
v domácnosti. Patřilo i mezi nejhorší práce v nemocnicích, hotelech,
armádě apod. Přestože lidé přemýšleli, jak tuto práci usnadnit (např. Angličan Stender sestrojil pračku na prádlo už kolem roku 1750), jedinými
pomocníky pradlen zůstávaly stále necky a valcha (někdy ani ty ne).
První prakticky použitelná pračka se objevila někdy kolem roku 1885 a v principu to nebylo nic jiného než “mechanizovaná valcha”: pradlena tu nedrhla prádlo o valchu, ale naopak “valcha” se kývavě pohybovala po prádle. Původní rovinná plocha valchy se změnila na vnější válcovou, která se otáčela (kývala) ve vnitřní válcové ploše. Mezi oběma válcovými plochami bylo prádlo. Obě půlválcové “valchy”, byly vyrobeny, tak jako běžné valchy, z pozinkovaného plechu a byly vsazeny do dřevěné konstrukce. Výhodou bylo mj. to, že bylo možno použít horkou vodu, neboť pradlena už nenamáčela do vody ruce.
Kolem roku 1898 se “objevili” konstruktéři pračky princip užívaný již v antickém Římě při míchání těsta: ve středu svislé válcové nádoby se střídavě na obě strany otáčí “panenka”, která svými “prsty” pere prádlo. V téže době se také zkouší vytvořit pomocí pístu v pračce podtlak, aby mýdlová voda lépe pronikala do látky.
I když tyto pračky byly velmi primitivní, přece jen částečně zmírnily namáhavou práci. Nicméně další namáhavá část zůstala: ždímání. První ždímačky se objevily na přelomu 19. a 20. století: na horní okraj pračky byl přidělán rám se dvěma válci s navulkanizovanou gumou. Tyto válce se ruční klikou otáčely a mezi nimi se ždímalo prádlo.
Pračka se ždímačkou na ruční i elektrický pohon z Indiany ze zač.
20. stol.
Na začátku 20. století “zasáhla” elektrifikace i pračky. Zpočátku výrobci k stávajícím pračkám jen přidávali elektromotory (tedy stejná situace jako na počátku vývoje automobilu, když se do kočáru původně taženého koňmi dal motor), později dali pračce nový “kabát” a motor ústrojně zabudovali dovnitř. “Venku” zůstala jen ždímačka. V určitém období se dokonce zcela “osamostatnila”. Ale objevilo se nové řešení: místo ždímání průchodem prádla mezi válci se prádlo ždímá – tak, jako dnes – odstředivě.
Odstředivá ždímačka z roku 1927
Také samotný způsob praní prodělává změny. Místo “panenky” se na dno pračky montuje plochá vrtule nebo šnek, objevují se tzv. vířivé pračky.
"Vrtule" vířivé pračky podle australských představ z 30.
let
Avšak vývoj požadoval sloučení praní a ždímání do jednoho celku. A to u vířivé pračky nebylo možné, pomineme-li “dvojče”, kdy samostatná pračka a samostatná ždímačka byly vsazeny do jednoho celku (dříve velmi rozšířené pračky Romo). A tak se objevily bubnové pračky pracující na stejném principu jako ty dnešní. To bylo ve 40. letech. Tehdejší pračky již velmi připomínaly ty dnešní: samy automaticky napouštěly vodu, ohřívaly ji, praly, máchaly, ždímaly i vypouštěly vodu.
Reklamní leták na jednu z prvních automatických praček. Psal se rok
1949
Do dnešní “dokonalosti” jim však chyběly ještě zejména dvě věci: dvourychlostní motor (menší otáčky na praní a máchání a vyšší na ždímání) a časovač neboli programátor pro volbu různých pracích cyklů. Obojí se objevilo v 50. letech.
V 50. letech se již objevují automatické pračky s podobnými funkcemi
jako ty dnešní
Tím byl vývoj automatické pračky (zatím?) v zásadě ukončen. Pak už následovala jen drobnější vylepšení (vyšší otáčky při ždímání, menší spotřeba vody, elektronický programátor atd.).