Nemocnice
Ve starém Egyptě a později Řecku hledali nemocní uzdravení ve vyhlášených lázeňských místech. V Římě byly na přelomu n. l. 2 nemocnice při císařském dvoře: jedna pro muže, druhá pro ženy. Později se taková zařízení zřizovala i na venkově pro otroky a podobná i pro gladiátory. Běžně se však lidé léčili doma.
Nemocnicím v moderním slova smyslu se nejvíc blížily římské vojenské ošetřovny, stavěné podle určitého plánu, s hygienickým zařízením, kuchyní a lékárnou.
Také později začaly nemocnice vznikat v prostředí, které mělo hodně z vojenského řádu a kázně – v klášterech. A protože kláštery poskytovaly nocleh i různým poutníkům, staly se i jejich nemocnice brzy jakýmsi poloveřejným pohostinským zařízením. Těmto nemocnicím se říkalo hospitale podle latinského hospes (host, cizinec), z čehož jsou odvozena dodnes existující slova zachovávající si část původního významu: špitál a hotel. Později takovéto nemocnice vznikaly i mimo kláštery. V Římě první z nich založila urozená Římanka Fabiola kolem roku 380. Přibližně od 12. stol. si v Evropě velká města začala stavět své velké veřejné nemocnice, z nichž některé budovy se zachovaly dodnes (Bruggy, Milano). Zpočátku se v nich střídali městští lékaři, teprve počátkem 16. stol. byla v nemocnicích zavedena placená místa lékařů.
Velký vliv na vývoj nemocniční péče měla stavba Všeobecné nemocnice ve Vídni roku 1784. Stala se vzorem a byla napodobována po celé Evropě.
Příbramská Všeobecná nemocnice z roku 1881.