Anemometr
Rychlost větru se měří přístrojem zvaným anemometr (řeckého ánemos - vítr). Jsou to ony známé čtyři (nejčastěji) ve větru se otáčející “naběračky”. Tento tvar však neměl vždy a ani dnes všechny anemometry tak nevypadají.
První mechanický anemometr se objevil už roku 1450. Jeho tvůrcem byl Leon Battista Alberti, italský umělecký architekt. Jeho anemometr byl ve tvaru větrné korouhvičky na jejímž konci byla svisle upevněna otočná destička. Pokud foukal vítr, korouhvička se natočila v jeho směru a vítr (tlak vzduchu) vychýlil destičku ze svislé polohy o úhel odpovídající rychlosti vzduchu.
Hookeův anamometr
Na témž principu vytvořil svůj anemometr o 200 let později Angličan Robert Hooke, který je znám zejména studentům svým zákonem z oblasti namáhání materiálu (tzv. Hookeův zákon). Někdy bývá Hooke chybně označován za vynálezce anemometru.
Rychlost větru zajímala i Indiány v jižním Mexiku. Známá je tzv. “věž větrů”. Byla vysoká kolem 11 metrů. V její základně byla vytvořena stupnice ve tvaru soustředných kruhů (podobně jako terč) rozdělených ve směru světových stran na 12 dílů. Ze středu vrcholu věže padaly na stupnici kuličky o průměru asi 2,5 cm. Pokud foukal vítr, kuličky dopadaly mimo střed a právě tato odchylka byla mírou rychlosti větru. Kuličky byly různobarevné, takže vlastně automaticky vytvořily “záznam” změny rychlosti větru za určité období. Takovému přístroji – anemometru napojenému na zapisovač - dnes říkáme anemograf.
V roce 1775 využil skotský fyzik James Lind k měření rychlosti vzduchu principu běžného trubicového manometru. Měřítkem rychlosti větru tak byl rozdíl mezi atmosférickým tlakem (tj. tlakem statickým) a tlakem, který vyvolává proudící vzduch (vítr). Stačilo “jen” jeden konec trubice - zahnuté do tvaru “U” - ohnout tak, aby do ní foukal vítr. Sloupec vody v trubici se pak vychýlil o rozdíl obou tlaků a tento rozdíl pak na stupnici ukazoval rychlost větru.
Tento anemometr však měl tu nevýhodu, že byl málo citlivý. Např. pro rychlost 8 m/s se vodní sloupec vychýlil pouze o 2,5 mm. tento problém vyřešil v roce 1858 W. Snow-Harris. Ten jednak zvětšil průměr u té části trubice, kam foukal vítr, čímž se zvětšila celková síla, která vytlačovala sloupec vody, a jednak rozdělil stupnici na dvě části. První část stupnice byla vodorovná a sloužila pro malé rychlosti, druhá část byla svislá a sloužila pro větší rychlosti.
Kapesní křidélkový anemometr
Během let byly vypracovány další konstrukce anemometrů na různých fyzikálních principech (sonický, žárový, laserový, termický). Nejběžnější je však anemometr otáčivý, u něhož rychlost otáčení měřicího ústrojí ukazuje na stupnici anemometrického tachometru rychlost proudění vzduchu. Tyto anemometry jsou buď křidélkové nebo miskové.