Jdi na obsah Jdi na menu
 


První světová válka

9. 11. 2007

První světová válka

Z Wikipedie

První světová válka (před rokem 1939 se označovala jako Velká válka, dnes je toto označení řídké) byl válečný konflikt probíhající od srpna 1914 do 11. listopadu 1918. Odehrával se na třech kontinentech (hlavní fronty byly v Evropě, dále se bojovalo v Asii a Africe) a všech oceánech (přičemž hlavním bojištěm byl Atlantik). Ve válce zvítězila Dohoda (jejímiž nejdůležitějšími členy byly Velká Británie, Francie, carské Rusko a posléze i USA) nad Ústředními mocnostmi (v čele s Německým císařstvím, Rakousko-Uherskem a Tureckem). Výsledkem války byl rozpad tří impérií (Rakouska-Uherska, Osmanské říše a Ruska) a ožebračení a značné územní zmenšení Německa.

Před válkou

Válka vznikla jako důsledek krajního zostření rozporů mezi světovými mocnostmi v zápase o sféru vlivu, kolonie, zdroje surovin, odbytiště a trhy. Nejagresivněji postupovalo Německo, které se k dělení kořisti dostalo později po sjednocení (1871) a v boji o získání nových kolonií se jeho zájmy střetly se zájmy nejsilnějších koloniálních velmocí – Anglie a Francie. Neustále vzrůstal i spor rakousko-uhersko-ruský o sféru vlivu na Balkáně.

Už v poslední třetině 19. století se začaly vytvářet spojenecké bloky imperialistických velmocí. Základ těchto bloků položilo spojenectví Německa a Rakousko-Uherska, tzv. Dvojspolek v roce 1879, ke kterému se v roce 1882 připojila Itálie (Trojspolek). Francie a Rusko podepsaly spojeneckou smlouvu v roce 1894. V roce 1904 se sblížily Anglie a Francie a podepsaly dohodu. Dotvoření druhého vojenského bloku – Dohody (=Trojdohody) - se zakončilo podepsáním rusko-anglické smlouvy v roce 1907. Roku 1908 si František Josef I. přisvojil Bosnu a Hercegovinu.

Německo došlo už na konci prvního desetiletí 20. století k závěru, že je na válku připraveno, že je lépe vyzbrojené než ostatní mocnosti, a že čím dříve válka vypukne, tím lépe pro Německo. Sami začít válku se však Němci z vnitropolitických i vnějších politických důvodů neodvážili. Obzvlášť německá sociálně-demokratická strana vystupovala proti. Vhodná záminka se německým vládnoucím kruhům naskytla v červnu 1914, kdy rakousko-uherská armáda uskutečnila v Bosně velké vojenské manévry. Obyvatelé Bosny a Hercegoviny se nechtěli smířit s nedávným připojením jejich území k Rakousko-Uhersku a jejich odboj podporovalo Srbsko. Manévry se provokativně konaly při srbských hranicích. Následník trůnu František Ferdinand d'Este jako vrchní inspektor rakousko-uherské armády přijel na manévry a na jejich závěr okázale navštívil Sarajevo, hlavní město Bosny.

Vyhlášení války předcházel 28. června atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželku hraběnku Žofii Chotkovou. Atentát provedl v Sarajevu Gavrilo Princip, nacionalista; člen tajné revoluční organizace Mladá Bosna[1], jež bojovala proti Rakousku za sjednocení jižních Slovanů. Podporovala ho při tom srbská organizace Černá ruka, tajná teroristická organizace důstojníků srbské armády.

  Začátek války

Rakousko-Uhersko povzbuzené podporou Berlína zaslalo Srbsku ultimátum, jehož ostře formulované podmínky byly pro Srbsko nepřijatelné, pokud nechtělo ztratit suverenitu. Srbsko na radu Ruska, které ještě nebylo na válku připraveno, ustoupilo, ale ultimátum v plném rozsahu nemohlo přijmout. Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. O den později začalo jeho podunajské loďstvo bombardovat Bělehrad. To okamžitě využili v Berlíně jako záminku pro vypovězení války Rusku. Ruská vláda vyhlásila 30. července mobilizaci, rakousko-uherská 31. července.

Dne 3. srpna vyhlásilo Německo válku Francii (den předtím obsadilo Lucembursko) a 4. srpna vstoupila německá vojska do neutrální Belgie, aby tak získala průchod do Francie. Porušení neutrality Belgie dalo Velké Británii podnět na vypovězení války Německu (4. srpna). Dne 6. srpna vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Rusku, 7. srpna ohlásila válku s Rakousko-Uherskem Černá Hora, do týdne vstoupily do války proti Rakousko-Uhersku i Francie a Velká Británie.

Z asijských zemí vstoupilo do války po boku Dohody Japonsko (23. srpna, Japonsko zabralo v Číně německá teritoria v provincii Šan-tung) a Turecko po boku Německa a Rakousko-Uherska (30. října). Malý srbský konflikt se rozrostl na světovou válku.


V roce 1914 stojí tedy proti sobě dva bloky:

Neutrálními zůstaly Švédsko, Norsko, Dánsko, Nizozemsko, Španělsko, Portugalsko, Řecko, Švýcarsko, Albánie, Bulharsko, USA, mnohé země v Asii a Latinské Americe, jako i Itálie a Rumunsko, ačkoliv měli spojenecké smlouvy s ústředními velmocemi (Německem a Rakousko-Uherskem).

Válečné nadšení ovládlo evropská města. V Německu se šlo do války s hesly: „Jdeme na krátký výlet do Paříže“. Dokonce i němečtí sociální demokraté podlehli psychóze.

  Krach plánů na krátkou válku


V německém generálním štábu počítali od počátku s vedením války na dvě strany - proti Francii a Rusku. Pro tento případ měli vypracován plán tzv. bleskové války (Schlieffenův plán), který předpokládal pomalou mobilizaci v Rusku. Za tu dobu mělo Německo rychlým obchvatným manévrem vniknout do Francie a porazit ji. Potom chtěli němečtí generálové rychle přesunout jádro svých sil na východ a porazit Rusko. Proto Německo nerespektovalo neutralitu Lucemburska a Belgie, ale podřídilo všechno rychlému vojenskému úspěchu. Západní fronta se tak od samého počátku války stala rozhodujícím bojištěm. Francouzská vojska však kladla nečekaně tuhý odpor, především na linii mezi Sedanem a Verdunem. V polovině září po bitvě na řece Marně se tady fronta zastavila a obě strany se marně pokoušely o průlom. Německý útok na západě se změnil v zákopovou válku a plán bleskové války dostal první vážnou trhlinu.

Druhá trhlina se objevila na východní frontě: Rusko zaútočilo dříve, než se čekalo. Jakmile ruská vojska dokončila mobilizaci, zaútočila proti Východnímu Prusku, porazila slabá německá vojska u Gumbinnene (Gusevu) a postupovala k Baltskému moři. V kritické situaci východní fronty jmenoval německý císař jejím velitelem Paula von Hindenburga a náčelníkem štábu E. Ludendorffa a přesunul pět divizí ze západní fronty na východ. Hindenburgovi a Ludendorffovi se podařilo po vítězné bitvě u Tannenbergu (23.–31. srpna) zatlačit ruská vojska zpět a vytlačit je z celého východního Pruska. Přes tento úspěch bylo jasné, že původní německý plán bleskové války se už nepodaří uskutečnit.


I na rakousko-uherském úseku východní fronty, na tzv. haličské frontě, postupovala zpočátku ruská vojska velmi rychle a v listopadu 1914 pronikla za Karpaty na území východního Slovenska. V Karpatech probíhaly boje během celé zimy až do května 1915. V této souvislosti pronikla ruská vojska na území Slovenska (jediné boje první světové války na Slovensku) a obsadila východoslovenská města Bardejov, Svidník, Stropkov, Medzilaborce, Sninu a Humenné. Část slovenské inteligence tehdy počítala s osvobozením Slovenska Rusy a připravovala vznik česko-slovenského státu. Z českých zemí (k jejichž severovýchodním hranicím se Rusové též přiblížili) zase v prosinci emigroval Tomáš Garrigue Masaryk. Až v souvislosti s německým protiútokem se podařilo i Rakousko-Uhersku zatlačit ruskou armádu za Karpaty a od konce roku 1914 i na východní frontě přešla válka na určitý čas do zákopů.

Na srbské frontě mělo zpočátku iniciativu Rakousko-Uhersko. Po neúspěchu první ofenzívy zaútočila rakousko-uherská vojska proti Srbsku opět v září 1914 a 2. prosince se jim podařilo dobýt Bělehrad, ale již druhého dne zahájila srbská vojska rozhodný protiútok a útočníka vytlačila až za srbské hranice. Bilance prvních měsíců války byla pro ústřední mocnosti nepříznivá zejména proto, že se jim nepodařilo realizovat jejich strategické plány a musely bojovat současně na všech frontách.


1915

Dne 23. května 1915 vstoupila do války proti Rakousko-Uhersku (tedy proti svému bývalému spojenci v Trojspolku) i Itálie, a tak vznikla další – italská - fronta. Itálie tady usilovala o iniciativu, ale rakousko-uherská vojska udržela obranné pozice v údolí řeky Soči.

Německé hlavní velení se po úspěchu východní protiofenzívy začátkem roku 1915 rozhodlo změnit strategický plán vedení války a na nátlak Hindenburga a Ludendorffa uskutečnilo v létě 1915 rozhodující útok na východní frontě. V součinnosti s rakousko-uherskými vojsky se podařilo německé armádě zasadit ruským jednotkám drtivou porážku. Ruská armáda byla vytlačena z Polska, z Litvy a z části Lotyšska a Běloruska. Úplně porazit ruská vojska se však Německu nepodařilo. Na podzim 1915 se fronta ustálila na linii Západní Dvina (Daugava)-Narošské jezero-Strypa.

Ústřední mocnosti byly úspěšné i na jižní frontě. Po vstupu Bulharska do války na jejich straně toto uskutečnilo soustředěný útok na Srbsko. Přes hrdinský odpor srbských vojáků obsadily ústřední mocnosti do konce listopadu celé Srbsko a v lednu 1916 i Černou Horu. Balkánská fronta byla zlikvidována. Německo získalo přes Rakousko-Uhersko a Bulharsko přímý kontakt s Tureckem. I díky této strategické situaci se Dohodě nepodařil útok na dardanelskou úžinu (viz Bitva o Gallipoli).

1916


Země Dohody i německé hlavní velení pochopily, že rozhodnutí musí přinést západní fronta. Obě strany proto plánovaly na této frontě na rok 1916 velké ofenzívy. Německá ofenzíva začala už v únoru a směřovala na pevnost Verdun. V Německu počítali s tím, že Francouzi budou bránit Verdun z důvodů prestiže až do posledního muže. Chtěli tak francouzskou armádu nechat vykrvácet a otevřít si cestu na Paříž. Úporné boje o Verdun však rozhodnutí nepřinesly. Francouzi ztratili 315 000 vojáků, Němci 281 000 vojáků. Ještě v průběhu bojů o Verdun podnikla Dohoda dvě velké ofenzívy – na východě i na západě. Na západě to byla anglofrancouzská ofenzíva na řece Sommě – nejkrvavější bitva v dějinách první světové války. Na obou stranách v ní padlo více než 1 300 000 vojáků, ale fronta se prakticky nepohnula z místa. V této bitvě použili Angličané 15. září poprvé tanky.

Úspěšnější byla letní ruská tzv. Brusilovova protiofenzíva. Ruská armáda postoupila místy až o 150 km, obsadila Bukovinu a východní Halič. 27. srpna vyhlásilo válku po boku Dohody Rumunsko. Vstup Rumunska do války (viz níže) však ruské protiofenzívě nepomohl. Fronta se roztáhla do šířky a zastavila. Vojsko Rumunska proniklo hluboko do Sedmihradska (tehdy v Uhersku), ale rakousko-německá armáda Rumuny přinutila ustoupit a ústřední mocnosti obsadily skoro celé Rumunsko. V době dobytí Bukurešti zemřel císař František Josef I. (21. listopadu) a na trůn nastoupil jeho synovec Karel I.

Koncem května 1916 se Anglii podařilo přimět německé loďstvo k dlouho očekávané bitvě. Avšak v bitvě u Jutska utrpěla anglická flotila nečekanou porážku. Nicméně i přes tento neúspěch si anglická flotila udržela takovou početní převahu nad německou, která jí umožňovala pokračovat v námořní blokádě.

  1917 – březen 1918


Začátkem roku 1917 byla vojska ústředních velmocí hluboko na nepřátelském území, neměla už však síly na rozhodný útok. Zdlouhavá válka a rostoucí izolace neposkytovaly Německu a jeho spojencům příznivé vyhlídky. Proto se koncem roku 1916 obrátili na Dohodu s mírovým návrhem, který však Dohoda rozhodně odmítla. Dohadování o možnosti separátního míru pokračovalo roku 1917, nevedlo však k pozitivnímu výsledku.

Německo v úsilí překonat námořní blokádu Dohody (9.1.) přešlo na neomezenou ponorkovou válku (31.1.), což mimořádně zhoršilo jeho vztahy s USA. Dohoda dosáhla úspěchů i na mimoevropských bojištích - v Pacifiku a v Africe, kde až na Německou východní Afriku obsadila všechny německé kolonie. Británie podnikla úspěšné útoky proti Turecku v Palestině, obsadila Mezopotámii (Irák) a vytlačila německé a turecké síly z arabských zemí.

V bojujících zemích se objevily příznaky vyčerpanosti. V Rusku se vytvořila revoluční situace a v Únorové revoluci padl nenáviděný carismus. V důsledku německé ponorkové války s Dohodou vstoupily i USA 2. dubna do války proti Německu a vyslaly do Evropy své expediční síly. Tím se vytvořila velká materiální i lidská převaha na straně Dohody, která se však neprojevila ihned. Naopak, dohodová vojska utrpěla obrovské ztráty při pokusu o ofenzívu (tzv. Nivellova ofenzíva v dubnu až květnu 1917) a v říjnu spojené německo-rakousko-uherské síly porazily italskou armádu u Caporetta a fronta se zastavila až na řece Piavě.

Koncem června 1917 vstoupilo do války po boku Dohody i Řecko, při jehož severních hranicích se vytvořila nová balkánská fronta.


Únorová revoluce v Rusku zaktivizovala i národně-osvobozenecké boje Čechů a Slováků. Začátkem roku 1917 nový ministr zahraničních věcí totálně vyčerpaného Rakousko-Uherska Ottokar Czernin pochopil, že země je na pokraji zhroucení a proto musí uzavřít mír. Pokusy o uzavření míru s Dohodou bez Německa skončily bez úspěchu, jednak pro odpor Itálie (požadovala část rakousko-uherského území) a jednak pro odpor jednotlivých národů žijících v zemi a požadujících u dohodových států odtržení nebo zánik (v případě Čechů a Slováků) Rakousko-Uherska. Československý odboj v té době přešel do další fáze – vznikala česko-slovenská armáda (tzv. československé legie), nejprve v roce 1917 v Rusku, potom v prosinci 1917 ve Francii (včetně dobrovolníků z Ameriky) a v dubnu 1918 v Itálii. Tato bojovala po boku Dohody s cílem „zasloužit“ Čechům a Slovákům vznik samostatného státu. Toto vojsko se vyznamenalo hlavně v červenci 1917 u ukrajinské vesnice Zborov. Po tomto úspěchu vrostl počet československých legií a autorita československého odboje.

Dne 7. listopadu 1917 proběhla v Rusku další revoluce, tzv. Říjnová revoluce, kterou se v chaotické situaci téměř bez boje dostali k moci bolševici. Nová vláda se jedním ze svých prvních dekretů - Dekretem o míru - obrátila na všechny bojující strany s výzvou uzavřít demokratický mír bez anexí a placení válečných náhrad. Na výzvu zareagovaly jen ústřední mocnosti, pro něž byla nabídka výhodná a jež ji pochopily jako kapitulaci Ruska. Bolševická vláda nakonec podepsala 3. března 1918 v Brestu německý mírový diktát (brestlitevský mír: Rusko se vzdalo Finska, pobaltských států, Polska a Ukrajiny). Tím bylo i Rumunsko donuceno podepsat mír a východní fronta přestala existovat. Všechna pozornost se soustředila na frontu západní, kam Německo přesouvalo své divize z východu, a částečně i na italskou frontu, kam zase přesunulo své síly Rakousko-Uhersko. Pro československý odboj měl tento mír negativní následky, protože se objevila možnost, že nakonec Rakousko-Uhersko a Německo vyhrají válku, a protože československé vojsko v Rusku ztratilo svůj význam.

8. ledna 1918 vydal americký prezident Woodrow Wilson svých 14 bodů, program poválečného uspořádání světa.

  Závěr války (1918)




Jarní německá ofenzíva na západní frontě však přes přesun sil z Ruska neměla úspěch, protože 8. srpna 1918 Dohoda prolomila německou obranu mezi Albertem a Montdidierem. Potom se už od bitvy u Arden (26.9.) francouzsko-britská vojska valila na Sedan a Němci pochopili, že válku prohráli. 30. září požádalo o mír Bulharsko, o měsíc později Turecko.

Ztroskotala i rakousko-uherská ofenzíva na Piavě, kde Italové 24. října začali rozhodující útok a rakousko-uherští vojáci se dali na bezhlavý útěk. V následujících dnech stát Rakousko-Uhersko zanikl (např. vznik Československa 28. října), přesto ještě tento stát podepsal příměří s Dohodou 3. listopadu 1918 ve Villa Giusti u Padovy. Jednání začala 1. listopadu 1918 u Padovy v severní Itálii mezi zmocněnci Dohody a Rakousko-Uherska o příměří; k podpisu příměří došlo 3. listopadu v 15 hodin a platnost začínala od stejné hodiny následujícího dne.

11. listopadu rakouský císař Karel I. podepsal abdikační listinu. Toho stejného dne císař opustil i Schönbrunnský zámek ve Vídni, čímž se Rakousko-Uhersko definitivně rozpadlo.

Osamocené Německo 11. listopadu 1918 podepsalo příměří v Compiégne, čímž skončila první světová válka.

Pokud jde o československé vojsko v Rusku, začátkem léta 1918 československá vojska obsadila téměř celou Transsibiřskou magistrálu (po incidentu s maďarskými zajatci Ruska se totiž odmítli odzbrojit, jak přikázalo Rusku Německo), za což si vysloužili uznání dohodových mocností a jednotlivé dohodové země začaly postupně v průběhu roku 1918 uznávat Československou národní radu. Odtud byl již jen krůček k vzniku Československa.

  Vývoj podle bojišť

Balkánská fronta

  • proti Srbsku
  • vytvořena jako první
  • Srbsko bylo Rakousko-Uherskem obsazeno.

  Italská fronta

Ač byla Itálie dříve spojencem Německa a Rakousko-Uherska v rámci Trojspolku (1882), do války zprvu nevstoupila a byla neutrálním státem. 23. 5. 1915 se ale přidala na stranu dohody (za slib území na Balkáně - Istrie, Dalmácie (Terst)).

  • 11 bitev mezi italskou a rakousko-uherskou armádou o řeku Soču (jižně od benátských Alp a severně od Jaderského moře)
  • od září 1916 se boje ustálily na řece Piavě
  • Bojovalo se také v Jižních Tyrolích - v obou prostorách do r. 1918

 Západní fronta

  • Tzv Schlieffenplan, šlo o dobytí Francie, aby se Německo mohlo následně soustředit na Rusko a na závěr se zbavilo Británie. Německá ofenzíva se však zastavila na řece Marně kvůli protiútoku dohody z 5. až 15. září 1914. Od tohoto období se zde vedla zákopová válka. Tento stav se do konce války nepodařilo zvrátit.
  • květen 1915 - vážné střetnutí u belgického města Ypres (použit plyn chlór, později se podle tohoto města pojmenuje plyn yperit)

Na řece Sommě Britové jako první využili tank. Červenec až listopad 1916.

  • boje v SZ Francii a Belgii - do roku 1918 nerozhodné

  Rusko

Po neúspěchu na Záp. frontě se spolek začal soustředit na Východní frontu. Na konci roku 1915 už německá vojska stála na hranici měst Riga, Baranoviči, Stripa. Rusko ale nebylo přinuceno ke kapitulaci. Rusko v roce 1916 nejčastěji prohrávalo, ale díky Brusilovově ofenzívě získalo Bukovinu a část Haliče. Po Velké říjnové revoluci Rusové v roce 1917 přestali válčit.

  Svět

Bojovalo se i na oceánech (Německu patřily ostrovy severně od AustrálieKarolíny, Marshallovy ostrovy, Německá Nová Guinea atd.) – kromě ponorkové války zejména okolo pobřeží Jižní Ameriky (1914, 1915) a při Indii a Indonésii a vzpomínaných německých ostrovech. Marshallovy ostrovy v roce 1917 obsadili Japonci.

Němci měli dále čtyři kolonie v Africe, kterých se postupně zmocňovaly státy Dohody (data německé kapitulace jsou v závorce): Togo (srpen 1914), Německá jihozápadní Afrika (Namibie, červenec 1915), Kamerun (leden 1916), Německá východní Afrika (Tanzanie, listopad 1918).

Posledním významným bojištěm byl Blízký východ. Po námořním incidentu vyvolaném Němci Dohoda v listopadu 1914 vyhlásila válku Osmanské říši (Turecku), ke které tehdy ještě patřila i Mezopotámie a Palestina. Prvním velkým střetnutím mezi Dohodou a Turky byl pokus Dohody o obsazení nebo zničení Istanbulu. Nejdříve však bylo nutno zlikvidovat pobřežní baterie na Dardanelách, což vyústilo v tzv. Dardanelskou expedici. Bitva u Gallipoli však skončila porážkou a evakuací spojeneckých sil. Později v Mezopotámii postupovaly směrem od Perského zálivu Angličané a 11. března 1917 dobyli Bagdád. V Arábii známý britský archeolog a voják T. E. Lawrence pomohl v červnu 1916 protiosmanské vzpouře, načež z Egypta Angličané spolu s Araby v říjnu 1917 zaútočili na Palestinu a zmocnili se jí.

V dubnu 1917 vstoupily aktivně do války USA, válka se z evropského konfliktu stává světovou a Amerika se stala ekonomickým vítězem války.

Důsledky války

Konečná mírová jednání byla zahájena 18. ledna 1919 na zámku Versailles u Paříže. Byl uzavřen tzv. Versailleský mír.

Zanikly 4 monarchie – ruská, habsburská, německá a turecká. Na místě rozpadlých států vznikly tzv. nástupnické státy: Československo, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, Maďarsko, Polsko a Rakousko. Zbylé území připadlo Rumunsku a Itálii. Ruská Besarábie byla připojena k Rumunsku. V roce 1919 byla připojena Podkarpatská Rus k Československu. Bylo obnoveno Belgické království v plném rozsahu, Francie získala zpět Alsasko a Lotrinsko. Spojené státy americké získaly vedoucí postavení ve světě a staly se hlavní mocností.

Pod vlivem válečných hrůz vznikla Společnost národů (1919). Byla to světová organizace států, se sídlem v Ženevě. Jejím cílem bylo zajistit mír a spolupráci národů a řešení sporů jednáním. Tento cíl však neplnila, neboť nedisponovala silou, kterou by mohla svá rozhodnutí vynutit. Byl vytvořen také smírčí soud v Haagu.

Dalším výsledkem první světové války byla poválečná vlna sociálního i nacionálního radikalismu, hnutí za odstranění kolonialismu (Čína, Indie, Indonésie, Irák, Egypt). Proběhly také neúspěšné pokusy o socialistickou revoluci bolševického typu (Německo - v Bavorsku, Maďarsko, Bulharsko).

První světová válka přinesla světu značné množství změn: 1) vojenské - vynález tanku, užívání bojových letadel, použití chemických zbraní 2) sociální - deformace věkové a pohlavní struktury obyvatelstva mnoha zemí vlivem úmrtí značného množství mužů; ženy se začaly domáhat svých práv (např. volebního) 3) politické - rozmohl se pacifismus, ale i nacionalismus

Nutno říci, že tato válka de facto nic nevyřešila. Versailleský systém byl nespravedlivý, a to nejen k poraženým (Německo), ale i vítězům (Japonsko, Itálie) a předpokládal dominanci Francie a Británie. Mnoho států zůstalo pokořených, ponížených a toužících po odvetě, která byla realizována v druhé světové válce.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář