Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mnichovská dohoda

7. 12. 2007

Mnichovská dohoda


Mnichovská dohoda (označována také jako Mnichovská zrada či Mnichovský diktát) byla podepsána 29. září 1938 v Mnichově. Zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain (Velká Británie), Edouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) – se dohodli, že Československo musí do 10. října odstoupit pohraniční území následujícím zemím: Sudety Německu, Těšínsko Polsku a jižní část Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku. Zástupci československé strany byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni.

Mnichovská dohoda byla završením činnosti Sudetoněmecké strany Konráda Henleina a vyvrcholením snah Adolfa Hitlera rozbít demokratické Československo, což bylo jedním z jeho postupných cílů k ovládnutí Evropy.

Mnichovská dohoda je dodnes odstrašujícím příkladem politiky ústupků („smiřování“, angl. appeasement).

 

  Příčiny Mnichovské dohody

Československo se obávalo od roku 1933 nebezpečí, které hrozilo ze strany Německa. Důvodů bylo velmi mnoho, mezi nejvýznamnější lze zařadit zejména tyto:

  • Snaha Německa o revizi Versailleské smlouvy, na jejímž základě Československo fakticky vzniklo.
  • Adolf Hitler se snažil sjednotit veškeré území s německým obyvatelstvem pod Německo.
  • Území Českých zemí bylo historicky vždy pod Německou nadvládu a německá politika směřovala k opětovnému přičlenění k Německu.
  • Snaha Hitlera ovládnout svět
  • velký průmyslový potenciál zejména Česka
  • strategická poloha

  Československé obranné aliance

Československo se od svého vzniku snažilo urdžovat dobré vztahy s Francí a Velkou Británií. Na začátku 20. let taktéž vytvořilo Malou dohodu, která měla být namířena zejména proti Maďarsku. V 30. letech podepsala Československá vláda dohody o spojenectví mezi Československem a SSSR a Československem a Francií. Toto byly pilíře obranné politiky Československa.

Dopad na Československo

Československu byl výsledek jednání jen oznámen i přes to, že v Mnichově měl svého zástupce – velvyslance Mastného, který měl tu smutnou povinnost oznámit výsledek jednání vládě. Po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše byl zvolen novým prezidentem Emil Hácha.

Československým orgánům bylo ze strany Velké Británie a Francie dáno jasně najevo, že v případě napadení Československa vojsky nacistického Německa nebudou plnit své vojenské závazky a záruky, vyplývající z již dříve uzavřených spojeneckých smluv. Proto Mnichovskou dohodu začali českoslovenští politici a noviny označovat různými výrazy, např. zrada Západu, O nás bez nás , Mnichov , Mnichovská zrada a zrada spojenců.

Důsledkem této dohody přišlo Československo o svá historická pohraniční území, které náležely zemím koruny české od středověku. Docházelo k vyhánění Čechů, přičemž těm, kteří v pohraničí zůstali, odebrali Němci národnostní a některá občanská práva. Československo dále přišlo o soustavu pohraničních pevností, kterou začalo budovat až v roce 1936. Nutno také podotknout, že v Československu byla v té době vyhlášena všeobecná mobilizace, kterou vyhlásil předseda úřednické vlády gen. Jan Syrový, jenž byl jmenován poté, kdy vláda Milana Hodži podala demisi. Přijala totiž Nótu francouzské vlády, která jí nařizovala odevzdat Německu pohraniční území, kde žije víc než 50 % Němců.

Československo dokázalo během 5 dnů shromáždit 1 350 000 vojáků a bylo připraveno se bránit. Říká se, že armáda jako celek na konflikt se soupeřem typu Německa nebyla a asi ani nemohla být připravena. To ovšem není pravda. Československé jednotky vynikali nad jiné vysokou morálkou a schopností improvizace. Bylo v ní zhruba 20 % zcela nespolehlivých vojáků německého původu. Je ovšem nasnadě, že tito vojáci byli rozpuštěni mezi jednotky české, aby se případné zradě dalo předejít. Samozřejmostí je, že jednotky, kde Němci sloužili, nebyly většinou dislokovány v kritických oblastech, nebo v první linii. Faktem zůstává svědectví jejich kolegů - Čechů, kteří se o svých spolubojovnících vyjadřovali pochvalně. To, že spousta z Němců změnila názor po Mnichovu, je logické. Masová neloajálnost Němců je mýtus, který stvořil präsident Beneš a posléze přiživovala komunistická propaganda. Samozřejmě, nacistů zde bylo mnoho. Překvapivě loajální se ukázali maďarští a rusínští odvedenci. Také nákladně budovaný systém pevností ještě nebyl zdaleka ukončen, chyběly těžší zbraně, vybavenost protitankovými kanóny byla zhruba 50 % a na bývalých hranicích s Rakouskem byly pevnosti teprve narychlo budovány po obsazení Rakouska Německem v březnu 1938. V porovnání s Německem byla největší nerovnováha v letectvu, které bylo zastaralé, ale přesto bylo schopno v manipulačních soubojích schopno obstát. ČSR ovšem nezaostávala v mechanizaci pěchoty a disponovala sice pouze lehkými tanky LT vz. 34 a LT vz. 35, ty ale předčily všechny německé typy tanků, jež měla wehrmacht k dispozici. Hovoří o tom například skutečnost, že typy Pz - 1 a Pz - 2 bylo možno prostřelit bočně z kulometu nebo pušky. Navíc byly velmi poruchové a sám tvůrce německých tankových vojsk Guderian je svému führerovi nedoporučil k masovému nasazení. Je též naprostým mýtem tvrzení, že německá armáda mohla nasadit 10 000 tanků - tohoto množství nedosáhla německá výroba ani za celou válku. Wehrmacht měla navíc zásoby k vedení války zhruba na čtrnáct dní. Některé prameny uvádí měsíc. Nejen z tohoto důvodu neměla příliš vysokou bojovou hodnotu. Českoslovenští stratégové ovšem v logistickém plánování počítali až s půl rokem, který by naše jednotky byly nuceny bez zásobování z týlu prožít. Ostatně, velkou roli zde hraje i horský pás, který umožňuje proniknout na naše území jen na 4 hlavních směrech. Na Náchod, Cheb, Brno a případně Nakléřovským průsmykem.

Očekávat pomoc Sovětského svazu se ukázalo být nemožné, protože

  • Sovětský svaz se ve spojenecké smlouvě mezi Československem, Francii a SSSR zavázal, že pomůže Československu jen v případě, že Československu pomůže Francie.
  • Přesun Rudé armády do Československa, by musel směřovat přes území Polska či Rumunska. Přechod přes Polsko by byl zcela nemožný, protože Polsko samo bylo zainteresováno v anexi pohraničí, navíc vztahy mezi Polskem a SSSR byly od konce 1. světové války velmi napjaté. Rumunsko však bylo Československým partnerem v Malé dohodě, a přestože se SSSR mělo velmi napjaté (z důvodu dnešní Moldávie, která patřila v této době Rumunsku, ale současně si jí nárokoval SSSR), po Mnichovu umožnilo přesun Rudé armádě koridorem v Besarábii a) letecky b) po železnici. Ta však tuto možnost nikdy nevyužila

Poté, kdy Československo ztratilo své pohraniční opevnění, které podle Mnichovské dohody muselo vojsko do 10 dnů opustit bez toho, aniž by pevnosti poškodilo, nebylo pro Hitlera těžké zbytek státu obsadit. K tomu došlo 15. března 1939, kdy byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren) a na Slovensku o den dříve Slovenský štát.

  Dohady o platnosti smlouvy

Ačkoli jak francouzská, tak britská vláda uznaly, že podpis jejich představitelů pod dohodou byl vážnou politickou chybou, velké problémy jsou s uznáním její neplatnosti od samého počátku (ex tunc).

Podle Jana Němečka "Francie (exilová vláda) neuznala žádné územní změny, ke kterým v roce 1938 došlo a zavazovala se podporovat obnovu Československa v předmnichovských hranicích. Toto stanovisko potvrdilo po vzniku francouzské prozatímní vlády i společné prohlášení obou exilových vlád 22. srpna 1944, které prohlásilo mnichovské dohody se všemi jejich následky za „neplatné hned od jejich počátku (nul et non avenu)“. Za neplatnou od samého počátku dohodu uznala i Itálie, ne tak jednoznačné je stanovisko Británie. Německo uznalo neplatnost dohody v roce 1973, kdy byla prováděna tzv. Ostpolitik (zlepšení vztahů se zeměmi východního bloku).

Mnozí čeští právníci však dovozují, že Mnichovská dohoda je z hlediska mezinárodního práva nulitní, neplatná od samého začátku, neboť její strany nebyly oprávněny disponovat územím suverénní Československé republiky a byla Československu vnucena pod nátlakem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář